Deváťáci se rozloučili s učiteli a se základní školou

Jednou z dalších akcí, která se v postcovidové době uskutečnila, byť ještě v poněkud omezeném a komornějším módu, bylo tradiční Poslední zvonění. Aktuální podmínky byly nakonec příznivé natolik, že jsme na čtvrtek 26. června mohli do kinosálu MKS pozvat učitele a nejbližší příbuzné vycházejících žáků, aby se společně a poněkud slavnostně rozloučili se svou docházkou do základní školy, čímž uzavřou jednu etapu svého života.

Na akci vinou okolností tedy chyběly děti školkou povinné, a tak její scénář i realizace byla zcela v režii žáků IX. A. Přípravy na akci jsme v podstatě zahájili po našem návratu k prezenční výuce, tedy někdy začátkem května, kdy se začalo ukazovat, že epidemiologická situace se kontinuálně zlepšuje. Se žáky jsem se domluvil, co chtějí, některým z nich přidělil jasné úkoly s termíny splnění a sám jsem se spolu se svou asistentkou Veronikou pustil do dalšího organizování. Nespornou výhodou je to, že s tím mám již letité zkušenosti, a navíc mi s mnohými věcmi pomohly také tajemnice a matrikářka našeho úřadu.

Přemýšlel jsem, jak naše loučení poněkud ozvláštnit, aby se nejednalo o pouhopouhé mluvené slovo. Na přípravu nějakého originálního vystoupení devítky nebyl čas, a tak jsem se rozhodl oslovit svého kamaráda Petra Hodka, který po uzavření úspěšné kariéry bojovníka vstoupil na pěveckou dráhu, které se nyní naplno věnuje. Petr se ve zpěvu postupně velmi zlepšuje a dostává se do povědomí širší veřejnosti. Petr nakonec na mou prosbu o vystoupení s několika písněmi kývnul a to se později ukázalo jako velmi příznivé, poněvadž celé odpoledne svým výkonem hodně pozvednul.

Postupně jsme si v průběhu plynoucích týdnů mohli s devítkou odškrtávat vytvoření vstupenek a pozvánek, jmenného seznamu učitelů, výběr dárků, objednání květin, tvorbu proslovu, výběr moderátorů i sestavení průvodního slova. Drobné nedostatky v plnění dohodnutého se sice objevily, ale většina těch, kteří se o úkoly přihlásili, dostála svému slovu, a to je dobře.

Ve čtvrtek odpoledne tak do kinosálu MKS zamířilo na dvě desítky deváťáků, asi sedmdesátka příbuzných, několik učitelů a chybět nemohl samozřejmě ani pan starosta Petr Janura. Celou akci krátce po půl čtvrté zahájil písní výše zmiňovaný Petr Hodek, který svým zpěvem okamžitě navodil příjemnou atmosféru, která vydržela po celou dobu konání Posledního zvonění. Jeho výběr písní byl jako šitý na míru dané příležitosti a leckomu pod dojmem z jeho melodií naskočila husí kůže a sem tam ukápla i nějaká ta slza.

Pak už se k mikrofonům dostavili Šárka Kočová a Adam Jurčík, kteří se uvolili chopit moderátorské úlohy a své průvodcovské role se zhostili naprosto báječně. Dvojice od mikrofonů posléze vyzvala, pana ředitele Riedla, aby rozezvučel historický zvon, a nic již nebránilo tomu, aby následovaly další připravené body programu. U mikrofonu se během odpoledne vystřídali se svými proslovy tři pánové: starosta města Petr Janura, ředitel ZŠ Václav Riedl a třídní učitel 9. A Aleš Plevka. První dva jmenovaní popřáli vycházejícím žákům hodně štěstí v jejich nových působištích a poděkovali učitelům i rodičům za jejich vzájemnou spolupráci. Třídní učitel si pochopitelně připravil proslov poněkud obsáhlejší a také obohacený o osobní postřehy a vzpomínky, vždyť čtyři roky v životě člověka nejsou nezanedbatelnou dobou a během nich se mezi třídním a jeho žáky vytvoří nejrůznější vazby.

Svých několik vět samozřejmě prezentovali i deváťáci, kteří v nich zavzpomínali na uplynulých devět let. Hlavně v nich však děkovali rodičům i učitelům, což posléze zhmotnili i v malý dárek pro všechny pozvané.

Sami také obdrželi několik drobností na památku od asistentky Veroniky Kubíkové, třídního učitele, školy zastoupené ředitelem i z rukou pana starosty. Slavnostní okamžik pak bude připomínat také jejich podpis v městské pamětní knize.

Byla to hodina plná nejrůznějších emocí a došlo i na mnohé slzy, které mi vždy dokazují, že pod leckdy neprostupnou maskou rádoby dospělého adolescenta se často skrývá ještě čistá dětská duše.

Po hodince byla akce u konce, podruhé to odpoledne rozezněl ředitel Václav Riedl zvon a to byl definitivní konec. Zbyla však ještě chvíle na fotografování a stisky rukou a pak již hurá za dalšími dobrodružstvími, které si pro devítku život jistě přichystal.

Deváťáci ještě absolvovali ten den společnou večeři a druhý den si do školy zašli pro své poslední vysvědčení. Nějak se jim školu nechtělo opustit, a zatímco jindy utíkali takřka se zvoněním pryč, nyní tam zcela dobrovolně strávili více jak hodinu. Objetí nebrala konce, slzy tekly proudem a všeobecný smutek by se dal krájet. Ten však zcela určitě velmi brzy vystřídá radost z nadcházejících prázdnin a očekávání něčeho nového. Tak ať je toto očekávání bezezbytku naplněno a všem se v jejich nových působištích daří. Svůj text uzavřu mottem, které jsem nechal deváťákům napsat na jejich absolventské stužky: Končíme, abychom začali - tak vzhůru do toho.

Mgr. Aleš Plevka, třídní učitel 9. A