Habartovští žáci vyrazili do Zlaté kapličky na operu Příhody lišky Bystroušky

V pátek 19. ledna se pavilon A naší základní školy vylidnil o dvě hodiny dříve. Důvodem pro toto zkrácení výuky se stal nevšední výjezd do našeho hlavního města.  Drtivá většina žáků šestých až devátých tříd totiž vyrazila dvěma zájezdovými autobusy na večerní představení na historickou scénu Národního divadla v Praze.

No a při takovéto slavnostní příležitosti nelze ponechat nic náhodě a je nutné podstoupit pečlivé přípravy. Ty započaly již několik měsíců předtím výběrem představení a zabukováním lístků. Nutno poznamenat, že paní kolegyni Slámové se podařilo vyjednat značnou slevu, a tak účastníci za lístek na první galerii zaplatili 175 Kč, přičemž na ta lepší místa stál i sedm set korun. I s úhradou dopravy tak tento výlet přišel rodiče na méně než pět set korun, což je jistě cena přijatelná.

Samotní žáci byli předem seznámeni se spoustou podrobností a prostřednictvím virtuální prohlídky i připraveni i na to, co uvidí v budově divadla. Úprava zevnějšku a dodržení dohodnutých zásad pak už přináleželo jim a já mohu s radostí napsat, že velké většině z nich se to obojí vyvedlo na jedničku. Mnoho chlapců tak možná poprvé ve svém životě obléklo oblek a špičaté černé lakovky a dívky se nalíčily a oděly do společenských šatů. Mnozí se tak změnili takřka k nepoznání.

Autobusy dorazily na čas, a tak krátce po třetí hodině odpolední jsme mohli nabrat kurz Praha. U dospělých se ve tvářích zračily menší obavy z daleké cesty, poněvadž počasí v posledních dnech jízdě moc nepřálo, čehož dokladem byly televizní zprávy, které nás zásobovaly informacemi o množství dopravních nehod. Počasí nám sice nepřálo, většinu cesty bylo zataženo a na zem dopadal déšť se sněhem, ale oba zkušení řidiči se všem nástrahám s jistotou a bravurou vyhnuli a bezpečně nás dovezli tam i zpět. Žáci byli těmito starostmi naprosto nezasažení a převážná část z nich ihned po usednutí přilepila oči na displeje svých elektronických hraček a v této pozici setrvala po celou tříhodinovou cestu. Jen v samotném závěru dokázaly jejich oči více zlákat barevné svítící reklama a zářící výlohy světoznámých obchodů.

Jen v Praze nás neplánovaně zdržela více jak půlhodinová kolona, která se na jejím okraji vinou dopravní nehody vytvořila. Měli jsme však dostatečnou časovou rezervu, a proto na paniku nedošlo, jen jsme bohužel museli oželet podrobnější prohlídku budovy divadla, na kterou jsme se také těšili. K divadlu jsme totiž došli v půl sedmé a si půl hodiny před začátkem představení, což byl tak akorát čas pro návštěvu toalety a usazení dětí na správná místa.

Děcka od chvíle výstupu z autobusu připomínala japonský zájezd, protože neustále v rukou třímala mobilní telefony a fotoaparáty, kterými se všichni snažily při cestě přes Vltavu zachytit onu nevšední krásu večerní Prahy a nádherné detaily výzdoby historické scény ND. Leckomu, včetně mě, však lehce zatuhl úsměv ve tváři, když jsme dorazili po nekonečných schodech na místo určení. Pohled na jeviště a do sálu z první galerie z 10-15 metrové výšku se totiž pro mnohé stal impulzem vyvolání ne zcela příjemných pocitů v oblasti břicha.

Na větší obavy však nebyl čas a alespoň u mne je takřka vzápětí přebyl velmi silný dojem genia noci a té nádhery všude kolem. Dvěma sty pět a šedesáti žárovkami zářící pětimetrový lustr, 140 tunová železná opona, kterou několik desítek minut před představením vystřídala Hynaisova opona malovaná, vymalovaný strop a všude spousta barev a lesku, to vše dohromady určitě silně zapůsobilo na všechny bez rozdílu.

Pak se již naše zraky soustředily na jeviště a do orchestřiště. První potlesk doprovodil na místo dirigenta a vzápětí se již prostorem nesly první tóny Janáčkovy opery. Stejně jako všichni diváci jsme okouzleně sledovali tragický osud lišky, která si prošla ztrátou svobody, opojením z útěku, prožitkem intenzivní lásky naplněné zplozením potomků a poté i nešťastným koncem, když ji při obraně liščat nečekaně zastihla smrt.

Určitě jsme také obdivovali technické vymoženosti divadla, když změna kulis byla otázkou několika málo desítek vteřin a celkem čtyřikrát během představení to s námi pořádně cuknulo, když zazněly ohlušující výstřely. Po dvou hodinách byl příběh u konce a my spolu s ostatními ocenili pěvecké i herecké dovednosti protagonistů několikaminutovým potleskem.

I když opera třeba nepatří a možná ani po prvním zhlédnutí třeba patřit nebude mezi žáky oblíbené a vyhledávané žánry umění, jsem přesvědčen o tom, že celkově v nich náš výjezd za kulturou zanechal převahu pozitivních a hlubokých dojmů, které si na dlouho a možná navždy uchovají ve svém srdci. Vždyť mnozí z nich již podobný zážitek třeba nikdy ve svém životě neprožijí, a tak cíl naší snahy byl naplněn. A kdo ví, bude-li zájem, třeba se za nějaký čas do chrámu českého divadla zase vrátíme.

                                                                 Mgr. Aleš Plevka, tř.uč. VI. A